DRACULA

Sametově černá noc postupně halila ostré, nebezpečně strmé vrcholy hor a jejich nenadálé propady do těch nejhlubších a nejosamělejších propastí, na jejichž dno dosáhly jen ponuré, smutkem nasáklé písně, jež patřily dětem noci vlkům.

Bledá měsíční ruka v brzku lítostivě pohladila i starobylé střechy a ďábelské chrliče, jež chránily legendární hrad starého rodu Draculea. Tyčil se ve skalním, rozeklaném sedle z kamenů a mrtvých stromů, jejichž holé, pokroucené větve jakoby zápasily v němé prosbě o pomoc modročerné obloze, svou poslední bitvu. Hrad byl ve vší své chladně morbidní velikosti .nádherný. Ač naháněl strach a při pouhopouhé zmínce o něm naskakovala lidem husí kůže, přesto byl nosným pilířem tohoto divého kraje, kde obávané,temné legendy našich představ a myslí znovu ožívají.

Věčně nahněvané nebe se odráželo ode zdí..skal a stromů, dokonce i ve vodních zpěněných hřbetech nelítostné řeky Artěže, jež odrážela tuto barvu krve, šílenství, zrady, smutku, slz a ztracené lásky.

Ztracená láska..láska. Celé potoky do černa zbarvených slz a úpěnlivého volání toho mrtvého jména..

Ozvěna kruté zrady z tureckých řad přežívá a dodnes, jako již po staletí.., se vrací ve své hrůzné podobě. Ve zmučené mysli hraběte bolestivě bodají úlomky minulosti a nedají mu spát. Ni spánkem spravedlivým, ni spánkem věčným.

Mlhy se rozestoupí větru, jenž jediný má právo prolétnout na pohled opuštěným hradem, nahlédnout do honosných komnat, plných kožešin, krbů, mečů a zbroje. Jen on může zaslechnout dávno minulý smích šťastně se usmívajících rtů, šustot vlnícího se hedvábí při tanci, praskot rodinného krbu, jenž šíří hřejivé teplo. Cítí tlukot lidských srdcí, co plní každý, teď už stinný kout .
Zmatenému větru uzavře se minulost a pravda přítomnosti nechává se poznat

Stojí. Vůkol těžce oddychuje spící zahrada. Vlad nastavuje svou tvář noční obloze, jako již tolikráte. Pozoruje honící se těžké mraky.., kapka po tváři mu stéká, v tom druhá, třetí ..chladný déšť bude mu společníkem. Mlčky dívá se vzhůru
Vše kolem ohýbá se pod poryvem větru, jen ta vysoká, štíhle temná postava nehybně postává. Deštěm ztěžklý plášť padá k zemi. Vítr získává na síle, hučí a sténá.
Bílé ruce zatíná v pěst, něžná tvář ho kdysi zdobila, leč krutost vykreslila jinou.
Ach.., ty jeho oči. Nepředstavitelná bolest a zoufalství z nich vyvěrá. Rty povolí ledový svůj stisk:
Sloužil jsem Ti Bože.. vrať mi ji! Kde jsi má .Elizabeth . !!? V odpověď zaburácel hrom a nebe roztrhlo se pod tíhou blesků. Na prchavý okamžik tu opět stála, pozvedajíc bělostnou ruku v touze pohladit jeho milovanou tvář .., iluzi rozehnal vítr.

Černá slza stékala po tváři.. jen ta jedna, dokud ji nesmyly kapky deště.

Anglie

Dali jí jméno Mína. Dlouho očekávaná dcerka movitých šlechticů konečně přišla na svět. Měla od začátku ráda život. Milovala smích, často tancovala v polích posetých rudě rozkvetlými máky a s roztaženými pažemi se točila .. a točila až zády padla do té nádherné teplé vůně a dívala se rozšířenýma očima na blankytně modré nebe. Rodiče se o ni báli, protože Mína nebyla jako ostatní dívky.
Jak ráda se vyhřívala na denním slunci, tak stejně, ne-li více nastavovala obličej dešťovým kapkám v začínající noci, s úsměvem pozorovala divoký tanec blesků a hihňala se hřmění..
Dostala nejlepších škol a vzdělání, její nezkrotnost se nevytratila, jen ji dokázala zahalit společenskými gesty a nutnou cudností té doby. Byla krásná. Nebylo muže, jenž by po ní netoužil a ženy co smutně nezapřemýšlí, proč ta cizí a ne já Míniny temné, havraní vlasy , ji spadaly v těžkých kaskádách na útlá ramena a záda nádherné římské sochy. Její postava připomínala božskou Venuši, vyplouvající z hlubin mocného oceánu. Alabastrovou pleť ráda vystavovala měsíčním paprskům a nechávala se jimi kochat a laskat. Ale ty oči .oči noci. Měla v nich stovky hvězd a přesto byly černé a hluboké jako propast.

Na oslavě jejích osmnáctých narozenin se něco změnilo..Mína si užívala toho podzimního podvečera. Její rodiče pozvali spoustu důležitých lidí, mladých i starých, jen proto, aby se jejich dcerka rozptýlila. Byla poslední dobou tak zasmušilá

Na vyzdobenou zahradu, jež už měla ostrou příchuť zimy, dopadaly chladnoucí paprsky zapadajícího slunce. Kolem důstojných postav nákladně oděných hostů běhala rozesmátá dítka, jejichž očka radostně zářila a děvčata stejného věku s Mínou tvořila tajemné hloučky, z nichž každou chvíli zazněl bezstarostný smích.
Jen Mína se té společnosti stranila. Ač se dívka na oslavy své plnoletosti těšila, nemohla, než s obavou sledovat chladný smutný stín, jež se jí vkrádal do duše i srdce. Měla nač si vzpomněla, přesto jí NĚCO chybělo.

Před usnutím měla občas pocit, že ji někdo naléhavě volá.., ten hlas byl tak povědomý, tak blízký.. Cítila, že toho člověka zná, že ho musí znát.! Dříve než si mohla vzpomenout..., zakryl její prchavé myšlenky nevědomý plášť přicházejícího spánku.

Doléhal k ní smích bavících se hostů, kteří ji marně hledali. Skomírající světlo dne ji zahalilo zlatavou září, stála tam, hledíc svýma temnýma očima na pomalu mizející slunce, když v tom se jí dotkla vzpomínka.. Vzpomněla si na ty nádherné oči, v nichž se s radostí utápěla, na úsměv co jí trhal v půli, při myšlence, že již ho neuvidí.. na svého prince, jehož milovala více než samotný život.

Vzpomněla si na někoho, kdo už dávno nežil...

Hluboký stesk zaplavil její nitro. Prudce vztáhla paže, jakoby bylo v její ženské moci polapit poslední hřejivý odlesk vzdalujícího se slunce. Toužila uchopit ty staré vzpomínky. Chtěla je obejmout, pohladit a nekonečně dlouze laskat. Její, staletou samotou soužené srdce se opět dychtivě rozbušilo. Temné hvězdy jejích očí se poprvé rozzářily a prohlédly. Mína pochopila, že kulisa jejího mladého života je stržena a v trhlinách rozpadlého zdiva spatřila vznešenou majestátní postavu rytíře s rudým znakem draka. Jejich zraky se i přes hustou mlhu věků setkaly a vpily do sebe s naléhavou silou odepírané lásky. Měla pocit, že probuzené, skoro již mrtvé vzpomínky každou chvíli nekontrolovaně vybuchnou v ohňostroji barev, jež ozáří tu neuvěřitelnou scenérii.

Čekal na ni..... I moře času překonal s vidinou její tváře před pohaslýma očima. Nepřestal doufat v jedinou, tmu rozhánějící myšlenku, a tou byla ONA. Elizabeth, jeho princezna.

Ozubené kolo času otupilo řezavou úzkost, jíž Drácula po smrti své princezny trpěl. Však temná, všepřetrvávající bolest mu byla ponechána. A hle.., v čas toho podzimího večera něco se změnilo. Clona noci se nadzdvihla a v gejzíru světla ji nešťastný stín opět spatřil.. Spatřil tu, pro níž před staletími zemřel..

Stála v zahradě zalité září odcházejícího slunce..a hleděla na něj s láskou očima, které věděly...

Ni smrt nerozdělila věčnou jejich lásku. Opět se našli....