Je opravdu dobré propadnout „božskému hněvu“?

Spravedlivý hněv, zapovězená zlost, nepříčetný vztek. Kolik různých názvů pro jednu emoci. Proč? Vzplane-li někdo „hněvem spravedlivým“, máme tendenci posuzovat objekt jeho hněvu spíše negativně. O zlostném člověku soudíme, že je nepříjemný on sám a že se chovat jinak nedokáže. Vzteklému mu člověku se raději vyhneme a s objekty jeho vzteku spíše soucítíme. A přece je to stále táž emoce kterou všichni dobře známe, emoce, která nám zvedne krevní tlak, rozbuší srdce a vžene krev do tváře.

Co je to tedy vlastně zlost? Máme se jí bát? Lze se jí bránit? Můžeme si ji vůbec dovolit ? A jak s ní máme nakládat?

Společensky je zlost zavržena, nicméně ve společnosti se často tvoří. Rozzlobí nás partner, kolega v práci, dětská nepozornost, nadřízený i podřízený. Tlak stoupá, hormony, které nás mají aktivovat k tělesnému výkonu nám rozechvějí ruce, nohy jsou připraveny k útěku. Mozek vypovídá službu a jen těžce ovládáme svůj projev. Není se co divit. Mozek totiž vyhodnotil situaci jako kritickou a připravil nás na boj, na útěk. Další myšlení je zbytečné, je potřeba okamžitě jednat. Že jsme právě ve společnosti jiných lidí, kteří jsou právě ve fyziologicky klidném stavu, náš mozek jaksi nezahrnul. A tak se najednou naše aktivace stává velkým problémem. Co s tím? Zlost je přece společensky nepřijatelná. Připadáme si jak ucpaný talkový hrnec. Jen vybuchnout.

Co tedy dělat, co dělat, když se nám krev hrne do hlavy, bezděčně svíráme pěsti a žaludek se nám stáhne do velikosti tenisového míčku?

Ale ano, lze něco dělat, dokonce je vícero cest jak z toho ven. Jen je třeba se na tuto situaci dopředu připravit. Neboť jakmile uhodí, nemáme již na nějakou přípravu čas ani myšlenky.

Zastavme se na chvíli, třeba i tady a teď. A položme si otázku. Jaký jsem člověk? Spíše hloubavý a pomalý? Rychle myslící a akční? Co jsem ve své zlosti schopen vidět? Vidím nedokonalost a zlou vůli ostatních? Rozčilují mne nedostatky moje? Jsem schopen na hněv nahlédnout i jako na příliv čisté energie, která je mnou označena jako nával vzteku?

Na zlost opravdu můžeme nahlížet jako na pouhou energii. Energii, která je tu pořád a kterou my sami označujeme za negativní, explozivní. Uvědomíme-li si tuto energetickou podstatu, můžeme se na náš hněv dopředu připravit. Sami dobře víme, co v nás zlost v které situaci vyvolává. Tedy jakmile se bude blížit situace, vyvolávající hněv, vrátíme se do období našeho rozjímání o hněvu jako o energii a veškerému nabíhajícímu napětí budeme odebírat naše vnitřní označení „zlost“. Musíme si zažít tento situační postřeh, abychom tak činili automaticky. Potom nabíhající energii převedeme do jiné, společensky přijatelné a nejlépe fyzické, činnosti. Bohužel obligátní posekání hromady dřeva je pro většinu z nás již poněkud nedostupné. Nicméně někdo odjede na toaletu a prodýchá se, jiný se pustí do úklidu nebo přestavování nábytku.

Zařadíme-li si tedy do našeho repertoáru i touto myšlenku využití přílivu nenadálé energie, bude nás zlost ohrožovat méně a méně. Pak si budeme moci i vybrat, zda si dovolíme zlobě propadnout, či nikoli a pochopíme význam tzv. „božského hněvu“.

A na závěr, dejme si pozor na tak zvanou bílou zlost, je o stupeň horší, než když zčervenáme a může při ní jít již doslova o zdraví.