Senzibil Augustin

Díl 1.-Jablonec

Počasí bylo opravdu děsivé. Promoklý svrchník mě spíš chladil, než zahříval, když jsem obcházel hřbitov, který lemoval tu podivnou, periferní čtvrť, kam jsem byl vyslán. "Straší u nás! Polévá nás hrůza!", ještě se mi v hlavě ozýval přidušený projev ženy, která tolik potřebovala mou pomoc. Obcházel jsem hluboké kaluže a zapálil si cigaretu, která mi udělala aspoň na chvilku dobře. Podíval jsem se po pravé ruce. Asi sto let starý dům byl chráněn cihlovou zdí, takže vypadal jako hrad. V záři blesku spíš strašidelný hrad. Zazvonil jsem a čekal, jaký zvuk se ozve. "Ha-haló?", slyšel jsem téměř šepot, který se ozýval od zvonku. "Tady je senzibil, objednala jste si mě". Uslyšel jsen výdech. "Konečně, čekám tu na vás jako na smilování Boží. Pojďte rychle dovnitř". Za pár vteřin už jsem stoupal po schodech k masivním dveřím. Škvírkou ve dveřích mě sledovaly dvě oči. Za chvíli mě shrbená postava táhla do obývacího pokoje. "Musíte jít do sklepa a zbavit nás těch děsivých zvuků! Manžel už z toho měl jeden infarkt a mě každou chvíli musí potkat taky", vzlykala stará dáma, když mi vnucovala vodku. "To je nutné na povzbuzení, ta strašidla odér vodky nesnášejí." Po chvíli jsme vystoupali do prvního patra. "Vidíte ho? Oni nemají žádnou úctu!". Ano, pozoroval jsem ho. Na posteli ležel starý muž a u něj seděla ošetřovatelka. Přes kyslíkovou masku nemohl hovořit. Sledoval jsem jen podivné oči a ve tváři výraz starého rváče. Za několik vteřin už jsem proto byl nad sklepem a dáma mi vnutila další štamprle vodky. Otevřel jsem dveře a pomalu sestupoval dolů. Kontroloval jsem raději prostor dozimetrem a s každým krokem na mě padala větší tíseň. Nic nebylo vidět, ani slyšet. Prohlížel jsem různé staré krámy, hromady brambor a dřevěné překližky. Necítil jsem ale přítomnost žádného ducha, ani poltergeista. Rozhodl jsem se proto vydat po schodišti nahoru, ale téměř tuhý jsem se otočil vpravo a pohlédl na zeď. Začal tam prosvítat rudý nápis a proměnlivé symboly. Byl to rudý kříž, nebo pěticípá hvězda? Skláněl jsem se nad tím a nevěřil vlastním očím. Co to znamená? Najednou se ozval ze sklepa děsivý křik. Vystřelil jsem velkou rychlostí nahoru a zavřel za sebou dveře a ještě dlouho hluboce dýchal. Prošli zdí, prošli zemí!, říkal jsem si a přímo podléhal panice. Po chvíli jsem už seděl u stolku se stařenou, která jakoby byla najednou ještě starší. "Tak to přiznejte, něco mi tu nesedí! Poltergeisti se chovají, jako by ten dům byl kradený! Žádné lhaní, jinak vám nepomůžu". Za chvíli jsem se dozvěděl, že dům postavili ještě Němci. Majitel byl provozovatel pohřební služby a proto měl i hřbitov před sebou. To by leccos vysvětlovalo a já ze svého pohotovostního kufříku už vyndával své vlastní tinktury a růžence. Najednou jsem ale jakoby slyšel spíš pláč a nářek. Ten se stupňoval a vzlykala už i stařenka, která se celá roztřásla. "Ta rudá barva, to je netypické. Tady musel i někdo trpět. Víte, kdo tady komu ubližoval?" Stařena měla ruce před obličejem, jako by se omlouvala. Mě, světu, ještě někomu jakoby za mnou. "Já už si nemůžu pomoci! Manžel byl vyšetřovatel SNB a tato vila sloužila jako mučírna StB a KGB, hlavně pro průmyslníky a živnostníky. Některé tady...oni je vyšetřovali dokola a pořádně...pak je vynesli...leželi v krvi, bylo to hrozné...dávali je do prázdného hrobu na hřbitově...já nechtěla...zešílím...". Stařena už málem omdlévala a atmosféra houstla. Vešel jsem tedy na schody do sklepa. Už jsem nebojácně opisoval slova, která jsem prostě potřeboval. "Pojďte se mnou, už vím, co pomůže vašemu manželovi", pronesl jsem rozhodně. Za chvíli jsem stál nad postelí a už pochopil podivný pohled starého muže. "Pane Silvestre, musíte to opakovat, jinak nebudete cítit žádnou úlevu na duši. Myslete i na své okolí". Kroutil živě hlavou a trochu třeštil oči, jak mu to vetchá postava dovolovala. "Silvestříku, prosím, opakuj to! Pán už na to dal prověřenou tinktúru! Pomůže ti to, já to měla v kafíčku a cítím se najednou lehká. Prosím!". Po dlouhém přemlouvání a nových drastických zvucích, které se hlasitě ozývaly domem, za pomoci ošetřovatelky sundával masku. Šepotavě opakoval slova. Šlo to hodně pomalu. "Nezlobte se, pane senzibil, on nikdy neuměl moc číst, ale dokáže to", ujišťovala mě stará dáma. "Omlouvám se za vše zlo, je mi ze mě věru mdlo, vím dobře o své vině,...bolševici jsou věčné svině". Z jeho duše jsem cítil jasnou úlevu. "Prosím za prominutí...dobře, teď políbím ten kříž...i se svěcenou vodou", přisvědčoval stařec. Vše provedl. V ten okamžik přestal řev a z domu jakoby spadávala temná deka. Dolů, dolů, pryč. "Cítím se tak volný, svěží", pronášel najednou starý Silvestr. "Miluju tě, Máňo. Asi se s tebou musím rozloučit!" Podle jeho pohledu nebylo jasné, jestli se loučí s manželkou, nebo ošetřovatelkou, ale obě Marie byly hluboce dojaté. Odešel. Nastal pláč. Dlouhý pláč. Věděl jsem, že ženy musím uklidnit, aspoň trochu. "Paní, cítil jsem přítomnost světelných bytostí. Vezmou ho asi do očistce. Nebojte, má naději!" Za chvíli jsem opouštěl starý dům, který už teď působil svými secesními prvky do hvězdnaté noci mnohem lépe. Jeden případ je zase za mnou.