Smrt jako rozcestí

Narození, život, smrt. My lidé běžně oslavujeme svoje narozeniny. Den našeho narození. Slavíme a nevíme, že daleko důležitější je pro nás datum naší smrti.

Naši předkové zapalovali svíčky vždy v den smrti zemřelého. Dušičky jsou vlastně takový zbytek svátku zemřelých. Ve starobylých hrobech jsou nacházeny předměty, které tam vložili příbuzní pohřbeného, aby byl vybaven v novém životě. V Číně se smrt oslavuje v bílém, jako nový začátek.

Stačí již vědění, že v klinické smrti člověk někam odchází. Není málo těch, kteří si vzpomínají na svoji klinickou smrt.

Zemře-li člověk v Tibetu, jeho příbuzní mu zajistí, aby za něho mistři k tomu určení, prováděli posmrtné rituály, trvající i několik dní.

Někteří lámové navštívili bardo smrti a přinesli odtud informace.

Smrt není konec. Smrt těla je začátek. Duše, připoutaná k tělu se osvobozuje a sama začíná pracovat se svojí nově nabytou volností. Ne každá duše je schopná správně vyhodnotit svůj stav. Některé se zdržují v blízkosti těla a nechápu, proč je ostatní neberou na vědomí. Jiné navštíví svůj domov a své blízké a jsou s nimi v době jejich žalu. Truchlí s nimi. Jiné duše pochopí, že okovy těla jsou zpřetrhány a mají tolik síly, že v krátké době, která jim zbývá do úplného odchodu z tohoto světa, dokáží se svými blízkými smysluplně bez emocí komunikovat. Samozřejmě jen s těmi, kteří jsou tuto duši schopni spatřit, nebo alespoň její přítomnost pocítit.

Duše se opuštěním těla, stane volnou. Tato náhlá volnost a lehkost jí může však být i na škodu. Stává se vrtkavou a nestálou, zmítanou city. Emoce, které pociťovala, když byla ještě v těle, se stávají vichrem, metoucím ji ve víru jejích vlastních pocitů. A duše, maje před sebou reálnou možnost dostat se dál a osvobodit se z tohoto světa a ze svého koloběhu životů, může být těmito pocity zahlcena do té míry, že svoji možnost nevidí a nezvolí pro sebe tu lepší cestu. Znovu se vnoří do emocí, do chtění.

Smrt je opravdu rozcestí. Rozcestí a volba nového začátku. Na tuto důležitou volbu má vliv to, co jsme v právě prožitém životě dávali na první místa, co jsme ovládali a čemu jsme dovolili, aby ovládalo nás.

Moje přítelkyně byla v devatenácti letech svého mladého života převezena do nemocnice s těžkou cévní mozkovou příhodou. Ležela na pokoji ještě s jednou pacientkou. Tato spolupacientka ležela u okna a moje přítelkyně na ni ze svého místa nemohla vidět.

A pak se to stalo. Moje přítelkyně vstala a odcházela. Odcházela z nemocničního pokoje, kde nechala svoje tělo. Před ní se rozprostíralo něco krásného, klidného, něco nového a přitom důvěrně známého, co ji přitahovalo.

Potom si všimla, že spolupacientka na posteli u okna se dusí, že nutně a bez prodlení potřebuje pomoc. Mé přítelkyni se zpět nechtělo. Ráda by pokračovala v započaté cestě. Vrátila se. Ocitla se zpět na své posteli, odkud mohla zavolat zvonkem sestry. Okamžitá pomoc paní u okna zachránila. Moje přítelkyně začala žít svůj život s postižením po cévní mozkové příhodě.