Na dohled od poslední lampy
V lese u sídliště začne telefon ukazovat cestu domů. Podle hlasu zbývá jediná zatáčka. Na poslední lampě zhasne světlo.
Poslechnout povídku
Chodila jsem domů přes les, protože podél silnice cákala auta vodu až na chodník. Poslední lampa u sídliště svítila i skrz větve. Dokud ji člověk viděl, stačilo se jí držet po levé ruce. Ten večer byla na pravé.
Sešla jsem z cesty tak málo, že jsem si chybu nedokázala vybavit ani zpětně. V telefonu jsem otevřela mapu a zadala domov. Ozval se hlas se stejnou protaženou výslovností, jakou měla sestřina navigace. „Pokračujete rovně. Za sedmdesát metrů míjíte poslední lampu.“ Nikdy předtím mi navigace o lampách nic neříkala.
Po sedmdesáti metrech stál vedle příkopu sloup. Byl tak starý, že nahoře místo světla visela holá objímka. Přesto pod ním bylo žluto. Podívala jsem se mezi stromy. Dvě okna v nejbližším paneláku svítila a za jedním někdo věšel prádlo. Na chvíli mi připadalo, že má povlečení stejně pruhované jako my doma.
„Zastavte se,“ řekl telefon. Zastavila jsem se. „Kroky pokračují.“ Poslechla jsem si je. Šly pár metrů po mé pravici, pomalu, s opatrným našlapováním. Zvedla jsem telefon a světlo mu namířila do té strany. Viděla jsem jen cíp mokrého kabátu, který se převalil za kmenem. Telefon začal sám zvonit. Svítil na něm nápis Domov.
Volala máma. Zněla, jako by nemluvila do telefonu, ale do domovního zvonku. Řekla, že teď nemůže otevřít, protože já prý ještě nejsem doma. „Já vím,“ odpověděla jsem. „Jdu domů.“ Na to se ozvalo chvíli dýchání. Pak jsem přesně vlastním hlasem uslyšela odpověď „já taky“.
K lampě jsem se vrátila poslepu, podle štěrku pod podrážkou. Pod ní byla vyrytá šipka směrem k městu. Dlaň jsem položila na studené železo a držela se ho, dokud mi v dálce nezašustily pneumatiky autobusu. Řidič mi za chvíli otevřel dveře mezi zastávkami. Poprosila jsem ho, ať mě sveze jen na konečnou. Bydleli jsme o dvě zastávky dřív. Chtěla jsem, aby mě někdo viděl jet dál.
Ráno mi máma ukázala deštník, který jsem podle ní v noci nechala před bytem. Byl složený a suchý. Můj, pořád mokrý, jsem měla v předsíni opřený o botník. Ten druhý jsem odnesla na autobusovou zastávku a pověsila za ucho na zábradlí. Od té doby se při cestě domů dívám pod poslední lampu. Když tam bude viset, dojdu raději až na konečnou.